BVÚ
/ Všichni mí lásci (1.)
Jsou
to většinou chlapi, takže lásci. Mně ukazovali cestu. S mocenskými systémy –
kasajícími se na všechno živé, svobodné – byli na štíru. Svítili mi do tmy.
Říkali mi: „Tenhle řetěz se nesmí přetrhnout.“ Věřil jsem jim. Byli už mrtví,
většinou. Ale tak nějak ze své doby – navzdory režimům, tendencím, módám –
mluvili bez zestárnutí. Takhle lze – třeba – mý výpisky z četby vnímat. Za okny
je krvavý měsíc. V pokoji mi voní káva. Přede mnou leží dnešní ranní tisk a
osmdesát let starý Šaldův zápisník. Není mezi nimi ani minuta distanc. Dejte si
to. Já byl ohromen:
F.
X. Šalda / Stát střílející (1930)
Chceš-li
vědět, co se stalo v Radotíně o velkonoční neděli, nesmíš vzít do rukou české
denní listy, nýbrž německé. Neboť do redakcí českých novin neproniklo ještě
přesvědčení, běžné na západě jako denní světlo a zdravý vzduch: totiž, že
účelem novin je rychlé a svědomité referování čili reportáž.
V
tomto směru žijí české noviny ještě ve stavu rajské nevinnosti nebo, nevěříš-li
v ni, ve stavu tak doby bronzové, podle jejich názoru hlavní věcí v novinách je
řečnění, polévání skrovných faktů různou ideologickou omáčkou podle té které
politické barvy, až ty skrovné faktíčky v ní úplně utonou a sem tam vyčuhuje z
nich jen zcela malý zbyteček. Věru, české noviny vypadají, jako by byly psány
pro idioty, pro lidi, kteří neumějí myslit a soudit, kteří nemají zubů, jimiž
by si rozmělnili tu hubenou potravu faktů a událostí, která se jim podává:
redakce vykonává tu kousací práci za ně, a jako nemluvňatům servíruje jim
obyčejně kašičku již přežvýkanou ve vlastních přepečlivých ústech mateřských.
Nenamáhej si, miláčku, zbytečně svou soudnost! My myslíme za tebe, ty nemusíš
dělat opravdu nic jiného, než číst, a ovšem číst pouze očima, ne také myslí a rozumem
nebo obrazností, jen polykat očima, jako dítě polyká pusinkou. Basta, basta.
Což nestaráme se o tebe s péčí přímo příkladnou?
