úterý 14. srpna 2012

BVÚ / Ta ženská musí být oremakovaná...
.
Basnířka Svatava Antošová vrací úder! Bohužel zatím jen vlastním čtenářům.
.

Je to už pěkná tradice. Kdykoli něco napíšu, nebo se kolem mě něco šustne, odněkud vyskočí basnířka Antošová, aby to zasadila do správňáckých literaturních mezí. Bohužel pro ni se její třeštění odehrává pouze v časopise Tvar, jehož dosah končí u redakčních dveří. Abych této začínající star české journalistky v urputném snažení napomohl a plody její dobré práce nezapadly, s chutí přebírám nejjiskřivější části jejích kritických vhledů. Teď se koukneme, jak to nandala lůze jménem remakisté:

„Ony jsou to vlastně takové knižní revivaly, které podobně jako revivaly hudební brnkají na nostalgickou strunu kdesi v nás a umožňují nám prožít opakovaně to, co jsme prožívali při konzumaci originálu,“ píše basnířka v červencovém sloupku a hned hloupého čtenáře usměrňuje: „Chceme si znovu zabrečet, zatrsat, zašílet – a je nám fuk, že jsme kvůli tomu sestoupili o pár levelů níž. Stejně jako je to fuk výrobcům revivalů, které na celé věci zajímá především ekonomický profit.“

Tak, situaci máme nastavenou, blb je poučen, jak na následující řádky pohlížet a basnířka hned spustí svůj kriticko-analytický stroj: „A tak, když ke mně nedávno doputovala informace, že Bohuslav Vaněk-Úvalský vydává svůj čapkovský remake Bílá nemoc 2013, nevyvolalo to ve mně sebemenší pocit překvapení.“ No, ponechme basnířce její vytržení z vlastní jasnozřivosti, jen dopřesněme, že k ní informace doputovala tak, že jsem jí to na svatbě spisovatele Patrika Linharta prostě řekl – a pokračujme čile dál: „Přestože až dosud ,remejkoval‘ jen svá vlastní díla, šťouravým prozíravcům, k nimž se dovolím počítat (proč ta skromnost?) bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se pustí i do klasiky. Aniž bych se pídila po tom, zda tento remake pojal jako převyprávění, imaginární pokračování, či vynalezl úplně novou ,remejkovou‘ formu, nezbylo mi, než si přiznat, že jsem jako obvykle zaspala dobu.“ Tak – jsme u toho! Basnířka přichází s revoluční novinkou, jak referovat o dílech druhých! Od této chvíle již není třeba nic vědět o příčinách vzniku díla, znát obsah, pídit se po čemkoli, ale rovnou dílo popravit, respektive sdělit nesvéprávným čtenářům Tvaru: hlavně mu to, ty naivní troubo-knihomile nežer a nic nekupuj! Koupíš-li, bude to brak! Zaplatíš-li, jsi stejný dolní levelista! (Čtenáři Tvaru zřejmě potřebují ochranu před vlastním názorem a silné vedení.) remakovat dál


Takže takhle si představuje redakce Tvaru kvalitní práci svých novinářů? To je pecka! A nesdělují tím náhodou spíš toto: my máme státní dotace, my si můžem dovolit kašlat na náklad a na počet blbů, co by nás četli. Nám totiž o prachy nejde – hlavně, že se vydává!

Já to miluju. Tohle by nám šlo: nejprve je tu předsudek (v našem případě představa recenzenta, jak má kabrňácká literatura vypadat) a z něj rovnou plynoucí odsudek (analýzy netřeba, čtenář nemá mozek, on potřebuje pouze znát stanoviska jurodivé basnířky osvětlené prozíravostí). Gratuluju.

Zbytek sloupku pak plyne v žertovné patafyzické hravosti, kdy basnířka ostrakizuje Dědu Mládka Ilegal Band (snad jí hoši nedaj přes hubu) a zároveň laškovně vymýšlí, jak by ona zremakeovala současná díla. Do knihy spisovatelky Soukupové by například pozvala kapitána Nema, Šaty z igelitu Vratislava Maňáka by zase neotřele doplnila o zombie – no, je to děsná junda. Zdá se, že basnířka má rozmarnou letoru obsahující vskutku zkázonosný remakeový potenciál, jenž jí ovšem (naštěstí) její přísná umělecká linie neumožní využít!

Takže:

Milá Svatavo!

Známe se dlouho, tak si nebudeme hrát na „mediální mrdky“, ano? Já myslím, že to máš v sobě. Že to jednou dáš. Jenom musíš přestat dělat začátečnické chyby. Když už chceš někoho sestřelit, najdi si autora, který nepracuje denně s ironií a stačíš na něj. Dobří jsou třeba mrtví autoři (volný je například Smil Flaška z Pardubic, nebo Alexej Pludek). Vhodní jsou rovněž kolegové operující na nižší myšlenkové úrovni než Ty. Zkus nějaké literární servery, nebo základní školy. Dál. Když už uděláš tu nerozvážnost, že dehonestuješ (zošklivuješ) nějaké dílo a nechceš ho číst, nesmíš to nikdy přiznat. Tvař se jakože to máš v malíčku a říkej: „To je teda hustec.“ nebo „Shocking (čti šokink)! Běhala jsem znepokojena ze čtecího koutku do stáje a zpět a tep se mi nezmírnil.“ Číst knihu, kterou ničíš, skutečně číst nemusíš. Stačí, když budeš vědět, že má a) obálku b) uvnitř nějaký text. S tím vystačíš. Když si nebudeš vědět rady, zase něco zveřejni, já Ti zas poradím. Anebo se na to vykvajzni a radši připravuj tu knihu, o níž jsme se dohodli, že ji po létě vydáme. To bude hodnotnější.

Tvůj BVÚ

Basnířka Svatava Antošová při hře s koulemi / foto: BVÚ

4 komentáře:

  1. Tak - děvčata to pěkně rozvířila:

    http://www.reflex.cz/clanek/kulturni-tip/47487/skandalek-v-ceske-literature-vanek-uvalsky-atakuje-antosovou.html

    Plné znění sloupku Svatavy naleznete zde:

    http://www.nyx.cz/index.php?l=topic;id=12507

    A já se jdu věnovat zase něčemu rozumějšímu.
    BVU

    OdpovědětVymazat
  2. Milý BVÚ, jako názornou ukázku přesnosti tvých argumentů vybírám za všechny jeden: to, že vydáváš remake Čapkovy Bílé nemoci jsi mi nikdy neřekl, natož na svatbě Patrika Linharta, která se konala 30. června t.r., neboť Tvar č. 13/2012, v němž je tebou "cupovaný" sloupek otištěn, vyšel už týden před touto svatbou, přičemž uzávěrka zmíněného Tvaru byla už tři týdny před ní. A takto podobně plují na vodě i jiná tvá tvrzení. SA

    OdpovědětVymazat
  3. 1) Neříkáš pravdu 2) nemanipuluj to tu do nějakých nesmyslů. Jediný, co mě zajímá je, zda jsi ten svůj sloupek napsala z hlouposti (pak je dobré Ti vyhubovat), nebo proto, že si se mnou vyřizuješ staré účty (pak je Ti dobré vyhubovat rovněž). Lepit pocitové sračky na knihy, které dělám s láskou, si nenechám – já Ti to rovněž nečiním. Tvou ...Aniž ťala hlavou mám dokonce velmi rád – proto jsem ji vydal a pečoval o ni.

    BVÚ, jenž nerozumí Tobě, jež nerozumíš světu (poslední odstavec Tvého pamateného sloupku)

    OdpovědětVymazat
  4. Radši to tu ocitujem celé, ne?

    IMAGINÁRNÍ POKRAČOVÁNÍ ANEB BOOKS REVIVAL
    bez servítků

    Kdo sleduje „remejkové“ vývojové trendy v současné literatuře, ví, že snah osvojit si některý z nich a postavit se tak do fronty na téměř jistý čtenářský úspěch stále přibývá. Ona je to sice svým způsobem dosti zjevná příživa na slavném jménu, dlouhými lety prověřeném tématu či neopakovatelném nápadu, ale budiž. Filmaři přece „remejkují“ už dávno, dýdžejové mixují postahovanou hudbu jako zběsilí už také nějaký ten pátek, tak proč bychom se měli durdit, vykročí-li tímto směrem i spisovatel.
    Mezi literární „remejkové“ trendy patří nejen trend převyprávěcí, kterému jsem se podrobněji věnovala ve Tvaru č. 11/2011 (str. 11), ale také trend tzv. imaginárního pokračování. Ten frčí zejména u rozsáhlých románů povětšinou ženských autorek, přičemž o onu nastavovanou kaši se až na výjimky starají taktéž povětšinou dámy. A tak při letmém pátrání po dílech tohoto typu lze narazit například na Scarlett (Naše vojsko, 1992) Alexandry Ripleyové, což je, jak jistě víte, nastavovaný Jih proti Severu od Margaret Mitchellové, či na Rebečin příběh (Ikar, 2003) z pera Sally Beaumanové, který je zase jen dalším rozvinutím románu Mrtvá a živá od Daphne du Maurierové. V kurzu jsou i knihy Jane Austenové, do nichž jako vůbec první šla Sybil Grace Brintonová, která „ve fascinujícím vyprávění plném šťastných i bolestných lidských příběhů, naplněných i zmařených lásek a nevinných i zlovolných intrik rozvíjí osudy postav známých ze šesti austenovských románů“ – jak se lze dočíst v anonci na její dílko Pýcha, předsudek a namlouvání (Daranus, 2010). Do Austenové – jakožto genderové výjimky potvrzující pravidlo – zabrousil také mistr pera (či spíše kompu) Seth Grahame-Smith, jehož kniha Pýcha, předsudek a zombie (Mladá fronta, 2012) posunula původní předlohu mezi horory.
    Ony jsou to vlastně takové knižní revivaly, které podobně jako revivaly hudební brnkají na nostalgickou strunu kdesi v nás a umožňují nám prožít opakovaně to, co jsme prožívali při konzumaci originálu. Chceme si znovu zabrečet, zatrsat, zašílet – a je nám fuk, že jsme kvůli tomu sestoupili o pár levelů níž. Stejně jako je to fuk výrobcům revivalů, které na celé věci zajímá především ekonomický profit.
    A tak když ke mně nedávno doputovala informace, že Bohuslav Vaněk-Úvalský vydává svůj čapkovský remake nazvaný Bílá nemoc 2013, nevyvolalo to ve mně sebemenší pocit překvapení. Přestože až dosud „remejkoval“ jen svá vlastní díla, šťouravým prozíravcům, k nimž se dovolím počítat, bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se díky své oprašovací zálibě či potřebě pustí i do klasiky. Aniž bych se pídila po tom, zda tento remake pojal jako převyprávění, imaginární pokračování, či vynalezl nějakou úplně novou „remejkovou“ formu, nezbylo mi, než si přiznat, že jsem jako obvykle zaspala dobu. Ale snad ještě není vše ztraceno. Kašlu na klasiku, vždyť „zremejknout“ se dají i současní autoři a může to jet pěkně vedle sebe – tak jako vedle sebe existovali (a vydělávali) například Banjo band Ivana Mládka a Děda Mládek Ilegal Band. Nejlepší bude vrhnout se na ty oceněné. Co třeba na Petru Soukupovou a na její někdejší „besťák“ K moři? (Věřím, že Patrik Linhart, velký fanoušek Soukupové a strážce jejího dobrého jména, by mi to dovolil.) Remake K moři by mohl nést název Petřin příběh a jako správné imaginární pokračování by se odehrával pod mořskou hladinou v luxusně vybavené ponorce a la Nautilus, přičemž čtenář by byl po celou dobu udržován v očekávání, že možná přijde i kapitán Nemo… Anebo co takhle na čerstvého držitele Ortenovky Vratislava Maňáka (nic ve zlém, milý kolego) a na jeho povídkový soubor Šaty z igelitu? Takové Šaty z igelitu a zombie – to by přece vůbec nemuselo být špatné.

    Svatava Antošová

    OdpovědětVymazat