Jsou to většinou chlapi, takže lásci. Mně ukazovali cestu. S mocenskými systémy – kasajícími se na všechno živé, svobodné – byli na štíru. Svítili mi do tmy. Říkali mi: „Tenhle řetěz se nesmí přetrhnout.“ Věřil jsem jim. Byli už mrtví, většinou. Ale tak nějak ze své doby – navzdory režimům, tendencím, módám – mluvili bez zestárnutí. Takhle lze – třeba – mý výpisky z četby vnímat. Za okny je krvavý měsíc. V pokoji mi voní káva. Přede mnou leží dnešní ranní tisk a osmdesát let starý Šaldův zápisník. Není mezi nimi ani minuta distanc. Dejte si to. Já byl ohromen:
F. X. Šalda / Stát střílející (1930)
Chceš-li vědět, co se stalo v Radotíně o velkonoční neděli, nesmíš vzít do rukou české denní listy, nýbrž německé. Neboť do redakcí českých novin neproniklo ještě přesvědčení, běžné na západě jako denní světlo a zdravý vzduch: totiž, že účelem novin je rychlé a svědomité referování čili reportáž.
V tomto směru žijí české noviny ještě ve stavu rajské nevinnosti nebo, nevěříš-li v ni, ve stavu tak doby bronzové, podle jejich názoru hlavní věcí v novinách je řečnění, polévání skrovných faktů různou ideologickou omáčkou podle té které politické barvy, až ty skrovné faktíčky v ní úplně utonou a sem tam vyčuhuje z nich jen zcela malý zbyteček. Věru, české noviny vypadají, jako by byly psány pro idioty, pro lidi, kteří neumějí myslit a soudit, kteří nemají zubů, jimiž by si rozmělnili tu hubenou potravu faktů a událostí, která se jim podává: redakce vykonává tu kousací práci za ně, a jako nemluvňatům servíruje jim obyčejně kašičku již přežvýkanou ve vlastních přepečlivých ústech mateřských. Nenamáhej si, miláčku, zbytečně svou soudnost! My myslíme za tebe, ty nemusíš dělat opravdu nic jiného, než číst, a ovšem číst pouze očima, ne také myslí a rozumem nebo obrazností, jen polykat očima, jako dítě polyká pusinkou. Basta, basta. Což nestaráme se o tebe s péčí přímo příkladnou?
Z
radotínských velkonočních událostí dověděli jsme se tedy z českých novin sotva
víc, než že bylo stříleno do komunistů a že bylo několik žen a dětí zraněno. A
všecko ostatní, a toho byla valná většina, byla omáčka: politická, polemická,
stranická, velocipedistická, filatelistická… slovem: jakákoliv, jak se právě
hodila redaktorovi do pera. Musil jsi vzít na pomoc listy německé, abys v nich
našel opravdovou reportáž, t.j. klidný a souvislý popis toho, co se skutečně
tam a tam v onu hodinu stalo, a jak se to stalo. Z německých listů
(nekonfiskovaných) dozvěděl jsi se teprve věci karakateristické pro posouzení
událostí radotínských: že bylo četníky stříleno na průvod komunistů,
ubírajících se k shromáždění politickým úřadem nepovolenému.
(19 řádků konfiskováno dobovou cenzurou)
Kritisovati činnost státu stává se tuzemci v Československu den ze dne nebezpečnější, nýbrž také nechutnější. Kritická činnost po svém pojmu předpokládá, že má svobodné forum jako každá opravdová činnost intelektuálná. Ale u nás nejen že nemá svobodného fora, nýbrž nebudí ani zájmu; není totiž dosti obecenstva nezaujatého a milujícího pravdu pro ni samu, bez ohledu na to, prospívá-li Petru nebo škodí-li Petru, pravdu z lásky k pravdě, k jejímu výsostnému poslání a určení. Česká veřejnost propadá den ze dne víc a den ze dne úplněji nejhrubšímu utilitářství všední aktuální politiky ve smyslu slova zcela krátkozrakém, která úmyslně a vědomě zahazuje kritéria a staví místo nich jedinou otázku, hodnou peněžního žoku: Cui bono? Aha, to bude něco pro komunisty, aha, to bude něco proti socialistům... to jsou tak všecky pomysly, na něž se zmůže čtenářstvo při takovém pokusu o kritiku státu. Peccaturintra ax extra muros. Při dnešním nejpustším zestraničtění všeho veřejného života není již ani předpokladů pro takovou kritiku. Zemřela láska k pravdě a víra v pravdu jako mocnost životvornou. Co zbylo, je stranická zloba, která vede rovnou k stranickému násilí... k tomu, jež poznané pravdě ze všech sil a otevřeně odpírá.
Pokusím se tedy místo kritiky jen o jakousi nejstručnější historickou perspektivu našeho vývoje poválečného, spějícího krok za krokem nezadržitelně k všestranné státní všemohocnousti nad námi. Stát stává se, není pochyby, kýmsi nebo čímsi vševládným až do tajemnosti, kdo nebo co za nás již myslí a zítra bude patrně již dýchat a spát. Znal jsem posud stát učící: vykládá např. dějiny české literatury na školách svým způsobem, řekněme oficiálním, proti němuž by se dalo mnoho kritického namítat, ale ovšem nenamítalo; a item vykládající takto filosofii dějin nebo práva třebas v nauce tzv. nauce občanské. Znal jsem stát vybírající daně, a leckdy velmi nemilosrdně na chudácích a také velmi nespravedlivě šetřící velikých boháčů a doléhající krutě na malinké lidičky, tedy metodou, která by se kritisovati měla, ale nekritizovala.
(3,5 řádku konfiskováno)
Znám stát konfiskující a censurující a zase: konfiskující a cenzurující přečasto tak, že si to mělo vynutit kritiku co nejúčinnější, ale ovšem nevynutilo. Znám stát podnikající, podnikající např. v podnikatelstvím knižním nebo novinovém, a zase podnikající tak, že to po kritice volalo, ale ovšem marně volalo. V poslední době pozorovali jsme i stát zakladatelský, podporující přímo penězi nejpochybnější a nejméně mravnou část podnikání obchodního a peněžního, soukromý obchod bankovní – a zase bez odmítavé kritiky s naší strany.
(5 řádků konfiskováno)
Pravím výslovně: na tu chvíli poslední, poněvadž přijdou, budou musit patrně ještě další články, aby prohlédli ti, kdož ještě prohlédnout mohou a dovedou.
(Šaldův zápisník 1929–1930, strana 281–285)
(19 řádků konfiskováno dobovou cenzurou)
Kritisovati činnost státu stává se tuzemci v Československu den ze dne nebezpečnější, nýbrž také nechutnější. Kritická činnost po svém pojmu předpokládá, že má svobodné forum jako každá opravdová činnost intelektuálná. Ale u nás nejen že nemá svobodného fora, nýbrž nebudí ani zájmu; není totiž dosti obecenstva nezaujatého a milujícího pravdu pro ni samu, bez ohledu na to, prospívá-li Petru nebo škodí-li Petru, pravdu z lásky k pravdě, k jejímu výsostnému poslání a určení. Česká veřejnost propadá den ze dne víc a den ze dne úplněji nejhrubšímu utilitářství všední aktuální politiky ve smyslu slova zcela krátkozrakém, která úmyslně a vědomě zahazuje kritéria a staví místo nich jedinou otázku, hodnou peněžního žoku: Cui bono? Aha, to bude něco pro komunisty, aha, to bude něco proti socialistům... to jsou tak všecky pomysly, na něž se zmůže čtenářstvo při takovém pokusu o kritiku státu. Peccaturintra ax extra muros. Při dnešním nejpustším zestraničtění všeho veřejného života není již ani předpokladů pro takovou kritiku. Zemřela láska k pravdě a víra v pravdu jako mocnost životvornou. Co zbylo, je stranická zloba, která vede rovnou k stranickému násilí... k tomu, jež poznané pravdě ze všech sil a otevřeně odpírá.
Pokusím se tedy místo kritiky jen o jakousi nejstručnější historickou perspektivu našeho vývoje poválečného, spějícího krok za krokem nezadržitelně k všestranné státní všemohocnousti nad námi. Stát stává se, není pochyby, kýmsi nebo čímsi vševládným až do tajemnosti, kdo nebo co za nás již myslí a zítra bude patrně již dýchat a spát. Znal jsem posud stát učící: vykládá např. dějiny české literatury na školách svým způsobem, řekněme oficiálním, proti němuž by se dalo mnoho kritického namítat, ale ovšem nenamítalo; a item vykládající takto filosofii dějin nebo práva třebas v nauce tzv. nauce občanské. Znal jsem stát vybírající daně, a leckdy velmi nemilosrdně na chudácích a také velmi nespravedlivě šetřící velikých boháčů a doléhající krutě na malinké lidičky, tedy metodou, která by se kritisovati měla, ale nekritizovala.
(3,5 řádku konfiskováno)
Znám stát konfiskující a censurující a zase: konfiskující a cenzurující přečasto tak, že si to mělo vynutit kritiku co nejúčinnější, ale ovšem nevynutilo. Znám stát podnikající, podnikající např. v podnikatelstvím knižním nebo novinovém, a zase podnikající tak, že to po kritice volalo, ale ovšem marně volalo. V poslední době pozorovali jsme i stát zakladatelský, podporující přímo penězi nejpochybnější a nejméně mravnou část podnikání obchodního a peněžního, soukromý obchod bankovní – a zase bez odmítavé kritiky s naší strany.
(5 řádků konfiskováno)
Pravím výslovně: na tu chvíli poslední, poněvadž přijdou, budou musit patrně ještě další články, aby prohlédli ti, kdož ještě prohlédnout mohou a dovedou.
(Šaldův zápisník 1929–1930, strana 281–285)
P.S.
Nezměnilo se nic. Ani v naší odvaze, ani v novinách. Proč to tak je,
v jakých podmínkách naši mainstreamoví novináři pracují, jak musejí
čarovat s realitou a jak jim neviditelná ruka trhu deformuje charaktery – to
si přečtete v mojí Bílé nemoci 2013 (Novinový román). Budete zírat!
Elekronické
vydání (v papíru nevyšla): zde
Velmi trefné! Před Šaldou smekám.
OdpovědětVymazat