neděle 4. listopadu 2012

BVÚ / SEXPOP – holky, na který se nedostalo

Psát „holky, který zbyly“, by bylo vůči nim trochu netaktní. Ale faktem je, že do knížky se z nejrůznějších důvodů nevešly a přednost dostaly poněkud vytuněnější dámy. Jelikož SEXPOP drtí moje soukromé (e)rekordy v prodejích, hodí se vzít je rovněž na korzo. Berte je jako poděkování, že si mou (e)knihu kupujete a že se Vám – dle zaslaných ohlasů – dokonce i líbí. Potěšení je na mé straně. Váš BVÚ


Byl jsem zase sám, po tom trpkém rozchodu s báječnou ženskou. Poznal jsem, že musím poznat mnoho žen, abych poznal, že nechci poznat mnoho žen. Tak jsem se do toho pustil. Byl jsem jako trubec, co sedí poprvý na česnu před úlem a z těch pruhovaných zadnic mu trne za kusadlama. Vždycky, když se zbavíte vztahu a cítíte se opravdu svobodní, potřebujete ženu, aby vám to potvrdila.

1998 / Bydlenka

Znám jednu ženu a ta je bydlenka. Má „krása luxus mazec“ kvartýr po manželovi z prvního manželství. Ale nebydlí v něm a tak ho pronajala za patnáct kolíků, aby neležel ladem. Její druhý muž, co se dře každý den v taxíku, má taky byt z prvního manželství. To je nadělení! Taky to pronajímaj. Kromě těch přebytečných obecních bytů mají vilu po otci toho chlápka a aby neměli její matku moc daleko, přistěhovali si ji k sobě do podkroví. Moc místa nezabere. A ten její obecní byt taky radši pronajímaj. Ta vila je fakt ohromná, kus nad Braníkem, sami by se v ní ztráceli a jim stačí první patro. A přízemí můžou pronajmout – až se trošku zvelebí. Tady budou oranžový kachlíky a tam modré podlahy, ne nic velkýho a tady taková malá jakoby soška Malström z Ikea a tady zavrtaný světlo a tady odvrtaný vypínač a tady zanořený regulátor pachu, jsou to přeci jen cizí lidé, co tu budou bydlet.

Sedíme venku, já a bydlenka, a ona mi vypráví, jak je dneska složitý sehnat podlaháře – teď ty průhledný plotýnky v kuchyni a předělat koupelnu podle feng-šuej, ještě že má manžel tolik známých. Jenže zkuste si žít v domě, kde dře parta ukrajinských právníků a veterinářů! To je rachot, to se nedá, už čtrnáct dní nespala a nemůže taky chodit jen tak v negližé. Dívám se jí přes rameno a skutečně, tolik prachu, tolik hluku ze sbíječek, všude cement, rabicka a fanky – je to peklo.

Pronajmou to tak za třicet, aby se to trochu rentilo, musela teď zvednout u těch obecních bytů cenu, nebude to platit sama a ta stavba sežere, každej se holt musí otáčet a chudák bydlenka, co ta s tím vším na krku, kdepak, je to vostrý, no, snad to užijí vnoučata.

A tak tu sedím, poslouchám bydlenku a těším se do klidu svý nájemný garsonky. Před chvílí shrábla osmičku, co jí solím za obecní byt její dcery (odjela trochu study-study za oušn), kývám, usmívám se a jsem si jistý, že jestli okamžitě nesklapne, vstanu a umlátím ji násadou jedné z těch lopat, co se válí všude kolem.


1999 / Mé čtyři sudice

Znám čtyři ženy: ta první vždy špehýrkou sleduje, koho si zas vedu nahoru a když jdu sám – něco jí nehraje. To ta druhá rovnou pootevře, ten její pinč vyjede z bytu, na dlažbě hodí smyk, vždycky ho stáhne zpátky a zámek cvakne. Je to o fous, má to vychytané, pokaždé jen vidím, jak se pinčovi zaleskne holý zadek. Ta třetí jezdí tramvají a její chlap taky. Potkávám je v uniformě, hrnou se do práce, já z tahu táhnu spát.

„Tak, co Ferdinande, je tam zima?“
„Tak na tři rumy, sousede.“

Jednou na mě zazvonila z osmnáctky na Národní, šel jsem z knihovny a seknul jsem s sebou o zem. Knížky se válely po refýži, ona se smála a cestující se mohli rovnou potrhat.

Ta čtvrtá žena nikam nechodí, bydlí pode mnou a jestli je živá, to ani sama netuší. Stoupám kolem jejích dveří, do svý mansardy dorazím celý splavený.

Znám čtyři ženy, co žijí na čtyřech podlažích našeho činžáku. Nevím jaké jsou, ale všechny se shodují, že jestli se má zvedat poplatek za světlo na chodbě, má to bytná přišít mně.

2000 / Pitvalka

Znám jednu ženu, prožili jsme spolu vteřinu, v níž se lámalo tisíciletí. Sedíme v pizzerii, úvodní oběd roku, v kterým to už vyjde. Štěstí je na dosah, štěstí je na tácku.

„Radši chci, aby mě brali spíš jako hezkou, než jako chytrou,“ řekne blondýna u vedlejšího stolu. „To je moje novoroční předsevzetí.“

Usměju se nad tím a tahle žena – moje žena – vyprskne.

„Cvógr, co?“
„Na cvógry,“ zvednu skleničku.

Číšník mi nese velký špagety s mletým hovězím, pro ni pizzu Frutti di mare. Tak tam sedíme, sázím do sebe během jídla jedno pivo za druhým, ona zatím pečlivě vypreparovává z placky mušle, krabí maso, kousky chobotnice a vrší je na malý talířek.

„Proč to vydloubáváš?“ napadne mě.
„Já to nejím.“
„A proč sis to dávala?“
„Já jsem ti chtěla udělat radost.“
„Mně tohle udělá radost?“
„Já nevím. Říkals, ať si dám něco dražšího.“
„Aha. Chceš jiný jídlo?“
„Ne, proč? Já jsem spokojená.“

„Milí spoluobčané, nejsem asi zdaleka jediný, kdo se občas diví světu, jenž ho obklopuje a propadá pocitu, že tomuto světu přestává rozumět,“ řekne z obrazovky na stěně prezident. Taky si něco vydloubal k obědu.


2001 / Žena s rychlým startem

Znám jednu ženu a tý jsem řekl všechno, nic jsem nenechal na „potom“. Přistěhovala se v neděli a už ve čtvrtek balila.

„Co blázníš? Co jsem ti udělal?“
„Že chceš, abych zvládala všechno a abych to i chápala.“

Naházela věci do svý bedničky, z linky vytáhnula psí hrnek a dala ho nahoru.
„Tak – ahoj.“

Klaply dveře. Byla to nejlepší ženská mýho života, tak se mi to tenkrát jevilo.

„A budeš mi říkat úplně všecky věci? Úplně všechny ty bezvadný věci, co se ti honěj hlavou?“ dyndala už na druhý schůzce.
Jak jsem mohl podlehnout jejím zeleným očím?


2002 / Žena od Redforda


Znám jednu ženu, balí ji Redford a pranic mu nevadí, že ona mezi tím u mě v garsonce vaří lečo. Je šťastná, zatímco to v kastrolech bublá, sází tenhle blonďák přede mě milion.

„Neprodej mě,“ myslí si ta žena a dívá se na mě. „Bylo by to krásný, kdybys řekl ,ne‘. Ty parchante, určitě bys na ten jeho nemravný návrh kývnul, střelil bys mě na jednu noc, no, vzala bych to, když jsi to takhle posral, tak dělej – řekni jo!“

Otočí se od televize, zakvedlá v hrnci vařečkou, zarosí se jí brýle, co nosí doma na čtení, utáhne cop, upraví zástěru. Sedím na okně, po očku ji pozoruju – kdyby ji tak viděl! Otočím se zpátky do ulice. Pitomý iluze! Už roky takhle na parapetu vyhlížím Batmana, rád bych mu ukázal pár lidí, co by jim měl řiť protáhnout gumou a zválcovat batmobilem.

Copak jsem zblbnul? Čekám netopejra a žiju s ženou, co je v myšlenkách u Redforda na druhý polokouli.

2011 / Žena a indigový stařec

Znám jednu ženu, blondýnku z coffefoodu, dělá na mě sladký oči. Je krásný vědět, že tam je, někdy si ji představím nahou, jaká je v posteli a tak. Piju kafe, ona se zubí, zašklebím se a představím si, jaká asi bude v sedmdesáti a kolik času stihne muži sebrat a kolik bolesti bych jí mohl dlužit – a taky, jestli nebude moc mlít pantem.

Nedělám si iluze, budu olezlej otrapa, pytel mi poleze z tepláků, už to nebudu maskovat, zamlaskám nad studentkou ze sousedství a pomůžu jí s dějepisem, když bude biflovat Havla, ráno na prostěradle najdu žlutý fleky, nedám ho pro jistotu do čistírny. Taky budu znát odpovědi na všechny otázky, ale nikdo se mě už na nic nezeptá. A všechny ženský, které jsem kdy líbal, už budou svá ústa používat k něčemu jinému.

Znám tolik žen, jejichž rty, těla, pochvy a duše jsou památníkem a tolik vágusů, kteří dřív stáli za to...


1 komentář: